Bosna a Hercegovina

Bosna a Hercegovina (BaH) leží na pomezí střední a jihovýchodní Evropy v oblasti Balkánského poloostrova. Zaujímá rozlohu 51 233 km². Počet obyvatel dosahuje 4 miliónů. Většinou se hovoří o třech národech žijících na území BaH – Muslimové, Srbové, Chorvaté. Mezi další nepočetné národnosti patří Romové, Italové, Ukrajinci, Albánci, ale i Češi.

Současné politické rozdělení BaH je dáno Dyatonskou dohodou. Země se dělí na entity: muslimsko-chorvatská Federace Bosny a Hercegoviny (51 %; dále se dělí na 10 kantonů s vlastními ministerstvy) a Republika srbská (49 %; má vlastní policii, armádu, poštu). V poslední době dochází mezi oběma státními jednotkami k mnoha ujednocením.

Pozn.: V češtině se oficiálně dodržuje rozlišení Bosňané – obyvatelé BaH, a Bosňáci – což je spisovné označení pro slovanské Muslimy (žijí v BaH, Sandžaku, Černé Hoře, Kosovu).

Geografické rozdělení BaH je jednoduché – území, odkud teče voda do Dunaje, je Bosna, odkud teče do Jadranu, je Hercegovina. Přesněji Bosna s rozlohou okolo 42 000 km² leží v severní části a Hercegovina s rozlohou přibližně 19 000 km² leží na jihu území. BaH je velice hornatá země. Mezi největší řeky patří Una, Vrba, Bosna, Drina a Neretva. Více než 50 % území pokrývají lesy. V počtu národních parků země značně zaostává – doposud byly vyhlášeny pouze dva. Doufejme, že se situace změní, neboť BaH je známá velkým bohatstvím rostlinných druhů, mezi nimiž je asi 10 % endemických (vyskytujících se pouze na daném místě).

Historie

První stopy po lidském osídlení na území dnešní BaH jsou staré přibližně 12 000 let. Rozvoj kultur byl výrazně ovlivňován například řeckou kolonizací Jadranu v 6. století př.n.l. Do 1. století n.l. byla BaH součástí římské říše. V 6. a 7. století n.l. obsadili území Slované. Území Bosny procházelo staletími jako součást Byzantské říše, Chorvatského království, Srbského království Rašky a Zety. Ve 12. století se Bosna nakrátko osamostatnila, ale ve 15. století byla opět dobyta (Turky) a stala se součástí Osmanské říše. V této době se mnoho bosenských křesťanů obrátilo na islám a vzniklo tak specifické etnikum – bosenští Muslimové. Roku 1875 se Bosňané úspěšně vzbouřili proti osmanské nadvládě a v roce 1878 se Bosna stala protektorátem Rakouska-Uherska. Po skončení první světové války vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se v roce 1929 přejmenovalo na Jugoslávii.

Svazová republika Jugoslávie vznikla až v roce 1945 a trvala do začátku občanské války v roce 1992. Válka začala jako politický konflikt, který přerostl v ozbrojené srážky. Těm padlo za oběť 250 tis. obyvatel BaH (mj. v tzv. etnických čistkách). Uprchnout ze svých domovů muselo ze svých domovů statisíce bosenských občanů. Infrastruktura země byla zničena. Konec zabíjení přišel až po třech dlouhých válečných letech na sklonku roku 1995, kdy srbský prezident Slobodan Miloševič, chorvatský prezident Fraňa Tudžman a vedoucí představitel muslimů bosenský prezident Alia Izetbekovič podepsali v Daytonu mírovou dohodu (14. prosince 1995). Do země přišly mezinárodní jednotky IFOR vybavené mnohem silnějšími pravomocemi, než jejich předchůdci vojáci OSN. Přesto ještě nějaký čas trvalo, než ustaly veškeré boje a potyčky. Země rozhodně není bez problémů ani dnes.

Humanitární aktivity v období válečného konfliktu v letech 1992-1995 v zemích bývalé Jugoslávie

Rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie, který začal v červnu 1991 když Chorvatsko a Slovinsko vyhlásily nezávislost, vyústil v největší evropskou uprchlickou krizi od dob druhé světové války. Boje propukly nejprve ve Slovinsku, avšak trvaly jen několik dní a jejich rozsah byl omezený. K prvnímu velkému výbuchu násilí došlo v Chorvatsku, kde žila menšinová populace Srbů čítající něco přes půl miliónu osob. Po vyhlášení nezávislosti Chorvatska jugoslávská armáda a srbské polovojenské složky rychle získaly kontrolu nad třetinou chorvatského území. Bylo to právě Chorvatsko, kde se poprvé objevil divoký a zhoubný fenomén eufemicky nazvaný "etnické čistky".

Nejprve byly tisíce Chorvatů vyhoštěny z oblastí spadajících pod srbskou kontrolu. Tisíce Srbů pak byly chorvatskými silami donuceny opustit své domovy. Jen v roce 1991 bylo v Chorvatsku zabito asi 20 000 osob, více než 200 000 uprchlíků opustilo zemi a asi 350 000 lidí se stalo vnitřně přesídlenými osobami. V roce 1992 se válka rozšířila do sousední Bosny a Hercegoviny s ještě ničivějšími následky. Bosna a Hercegovina byla totiž etnicky nejpromísenější ze všech republik bývalé Jugoslávie. V počátečních stádiích války bojovali Muslimové a bosenští Chorvaté proti bosenským Srbům společně, avšak na počátku roku 1993 propukly boje i mezi bosenskými Chorvaty a Muslimy. Když válka v prosinci 1995 skončila, byla přesídlena více než polovina z 4,4 miliónu obyvatel Bosny a Hercegoviny a asi 550 000 jejích obyvatel žilo jako uprchlíci v sousedních zemích a dalších asi 700 000 osob se stalo uprchlíky v západoevropských zemích.

Masivní populační pohyby a široká pozornost, kterou věnovala hrůzám války média, podnítily jednu z největších mezinárodních humanitárních operací v historii. Vedení koordinace humanitární pomoci systému OSN se ujal Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). UNHCR zahájil humanitární operace ve všech republikách bývalé Jugoslávie, avšak nejtěžší úkoly na něj čekaly v Bosně a Hercegovině. V letech 1992 až 1995 bylo do různých míst v Bosně a Hercegovině doručeno 950 000 tun humanitární pomoci. V roce 1995 poskytoval UNHCR humanitární pomoc asi 2,7 miliónu osob. Vlády různých zemí nabízely velké částky na pomoc humanitární operaci. Po ukončení válečného konfliktu se UNHCR a další humanitární organizace usilovně snažily podporovat usmíření a usnadnit dobrovolný návrat uprchlíků a přesídlených osob do jejich původních domovů, i když se jednalo o oblasti, kterým dominovala jiná etnická skupina. UNHCR opakovaně zdůrazňoval, že udržení repatriačního procesu a budování míru v oblasti bude od mezinárodního společenství vyžadovat značné prostředky. Od konce války spolupracoval UNHCR při podpoře procesu návratu, rekonstrukce a smíšení s Úřadem Vysokého zmocněnce v Bosně a Hercegovině, vojenskými silami vedenými NATO, Mezinárodními jednotkami OSN, Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Světovou bankou a řadou dalších místních a mezinárodních organizací. Pakt stability pro jižní Evropu, iniciovaný Evropskou unií v červnu roku 1999, dále potvrdil závazek podporovat demokratické politické procesy a multietnická společenství v oblasti.

Vztahy České republiky s Bosnou a Hercegovinou

Někdejší ČSFR uznala tehdejší republiku Bosna a Hercegovina a navázala s ní diplomatické styky v koordinaci s členskými státy Evropských společenství již na jaře 1992. Válečné události, které propukly ihned poté, pak znemožnily rozvoj normálních bilaterálních vztahů, avšak s jejich realizací se započalo bezprostředně po skončení konfliktu 14.12.1995 návštěvou prezidenta ČR Václava Havla v nově ustavené Bosně a Hercegovině dne 23.12.1995. Brzy poté, v únoru 1996, bylo v Sarajevu zřízeno rezidentní diplomatické zastoupení ČR (www.mzv.cz/sarajevo). V současné době patří BaH mezi prioritní země, do nichž je směřována česká zahraniční rozvojová pomoc.

Česká účast v mírových operacích mezinárodního společenství

Česká republika se aktivně zapojila do všech vojenských operací mezinárodního společenství k řešení krizové situace na území bývalé Jugoslávie – UNPROFOR, IFOR, SFOR a KFOR. Český vojenský kontingent v BaH byl lokalizován v blízkosti města Prijedor na linii konfrontace (na hranici mezi oběma entitami ¬– srbskou a muslimsko-chorvatskou). Kontingentem prošlo za šest let jeho existence necelých šest tisíc vojáků, z nichž čtyři zahynuli při plnění úkolů. Mise SFOR II byla ukončena v listopadu 2001. Celkové náklady na téměř šestiletou vojenskou misi ČR v BaH (1996–2001) činily 5,5 miliardy Kč. V současné době působí v BaH jako poradci pouze čtyři důstojníci Armády ČR na velitelství sil SFOR v Butmiru (Sarajevo). Kromě toho se v BaH účastní od roku 2001 čeští policisté mezinárodní policejní mise (IPTF, od 1.1.2003 Evropská policejní mise – EUPM), jejímž cílem je monitoring a zvyšování kvality práce místních policejních složek v zájmu jejich přibližování evropským standardům. V současnosti jde o šest policejních důstojníků z ČR.

Čeští krajané, komunita z BaH v ČR

V BaH existuje nepříliš početná a geograficky roztroušená komunita občanů s českými předky, kteří jsou si vědomi svého původu a aktivně se sdružují za účelem udržování kulturních tradic. I v ČR žije doposud nepříliš početná komunita osob původem z BaH, z nichž část má i české občanství. Drtivá většina z nich přišla na území ČR v letech 1992–1995, tedy v době války v BaH, jako uprchlíci. Štěpí se však výrazně podle národnostních hledisek a nevystupují zpravidla, a to ani v kulturních vztazích, jako celek.

Gradačac

Město Gradačac se nachází v severovýchodní části BaH v Tuzlanském kantonu, který má rozlohu 2 908 km².

Údaje o historii Gradačacu jsou až do začátku 18. století velmi sporé. Nejstarší známý dokument o Gradačacu je z roku 1635. Je známo, že v době Římského impéria patřilo město do provincie Panonie, kdežto ve středověku se zde prostírala oblast Usory. Předpokládá se, že zde existoval jakýsi malý Gradac s neznámým datem založení, podle kterého toto město bylo pojmenováno.

S příchodem Turků do této oblasti, kolem roku 1820, se Gradačac stává „kapitanií“, oblastí pod velením kapitána – Huseina Gradaščeviče. Za jeho vlády se na základech římského městečka začíná Gradačac rozvíjet. V roce 1827 nechal kapitán vystavět věž Zmaje od Bosny, která je dnes významnou historickou památkou města. Ze stejné doby pochází i věž s hodinami, poslední stavba tohoto druhu v Bosně a mešita Husejnija. Kapitán byl velkou osobností své doby, ale i dnes se o něm obyvatelé Gradačacu rádi rozpovídají.

Další významný rozvoj města nastal až po druhé světové válce. Začal se rozvíjet průmysl, zemědělství, řemeslo a doprava. Z nedávné doby pochází i dvě umělá jezera Vidara a Hazna, která tvoří základ gradačackého turismu.

Gimnazija Mustafa Novalić

Roku 1920 byla v Gradačacu založena Občanská škola s obchodním zaměřením, které se v roce 1950 změnilo v Reálné gymnázium. V letech 1965-1980 se škole dostává první afirmace a je charakterizována jako jedna z nejlepších škol v zemi. Během občanské války bylo gymnázium zcela zničeno. Nová budova vznikla díky podporám (grantu USAID). Dnes se gymnázium zaměřuje zejména na výuky jazyků, učitelství, matematiky a výpočetní techniky. Těmto směrům se každoročně věnuje 440 žáků v 15-ti třídách. Žáci navštěvují vyučování v dopoledních nebo odpoledních směnách. Směny se vždy po pololetí vymění. Tento systém je v Bosně a Hercegovině běžný a někdy je vyučování dokonce třísměnné. Za zmínku stojí určitě i fakt, že jeden učitel určitého předmětu učí zpravidla obě směny (případně všechny tři).